U Patkose v motelu vstáváme kolem sedmé ranní. Chceme včas pobalit a vyklidit náš pokoj. Zaplaceno máme ze včerejška, takže nám nic nebrání opustit Hortobágy Nemzeti Park, děláme to však neradi. Krajina stepí, pastvin a mokřadů nás prostě uchvátila a jako minulý rok už teď víme, že tu určitě nejsme naposledy. Míříme na západ, čeká nás přibližně 400km a 4,5 hod cesta, čeká nás Seewinkel, pás mělkých stepních jezer a slanisek v okolí Neusiedler See. Cestu pojímám jako seznamovací, jedeme tam poprvé a vůbec neznáme místní podmínky, prakticky nečekám žádné fotografie. Cesta ubíhá relivně bez problémů a kolem poledne jsme v Rakousku. Slunce se stáčí přes jih k západu a tak volíme návštěvu Unterer Stinkersee, kde by měli hnízdit tenkozobci. Míjíme informace národního parku a zjišťujeme, že zvěsti o tom, že v okolí Neusiedler See se dají fotografovat bahňáci z okénka automobilu jsou jaksi liché. Do oblasti národního parku, kde se vyskytuje většina slanisek, je vjezd automobilem zakázán. (potvrzeno pracovníkem informací NP). Ne, že bychom stáli o to fotografovat z auta, fotografie vodouše rudonohého z 1,5m výšky téměř vždy skončí v odpoadkovém koši, ale tam, kde je to možné je šance dobrého přístupu k vodě apod. Po 2km stojíme na jižním cípu Unterer Stinkersee a v první chvíli jsme nadšeni. Na mělkém jezírku se prohánějí do 50m od nás tenkozobci, pisila brouzdá vodou asi 20m od nás, mnoho zrzohlávek (8m od nás!), racků chechtavých a lžičáků. Po vystřízlivění zjišťujeme, že u vody, byť začíná 2m od asfaltové cesty, jsou všude cedule s magickým nápisem "STOP". Zkrátka člověk nemůže sejít z asfaltové cesty, která je mu souzená. Ne, že bychom chtěli pročesávat rákosí a schvovávat se v něm, to ostatně neděláme nikde, ale lehnout si do nízké trávy na chvíli před ostrůvek ve vodě, na kterém sedí dvě zrzohlávky prostě není dovoleno. Vodní ptáci na Unterer  Stinkersee jsou na kolemjdoucí a všudempřítomné cyklisty očividně zvyklí, vnímáme tuto část parku jako zoologickou zahradu a vracíme se zpátky k autu. Tahám mapu s GPS a hledáme místo k přenocování mimo národní park. Volba padá na Warmsee (Darscho). Jeho jižní cíp u lesíku je k tomuto účelu více než profláklý. To, že jsme se ocitli mimo národní park zjišťujeme brzy. Procházka s dalekohledem po východním břehu Warmsee nás vrací do reality, zvedáme pár kulíků říčních, vodoušů ruhodnohých a pisíků obecných. Všichni mají únikovou vzdálenost  jako u nás v  Čechách, tady se bude fotit těžko, pomyslíme si a při západu slunce se stovkami komárů plánujeme fotografování na zítřek. Už za šera dopíjíme poslední pivo, po břehu se pohybují zamilované páry a my sledujeme chlapíka pouštícího model letadla na břehu, kde s největší pravděpodobností hnízdí čejky, jo jo svět je plný paradoxů. Dnes večer to ale nevyřešíme.

       Ráno je zataženo, ale pohyb mraků slibuje ranní slunce. Kolem jezera se pohybují auta s vystrčenými teleobjektivy, ale my s připravenými maskovacími sítěmi čekáme na první paprsky. Jdeme zkusit kulíky, lehám si však dost nešťastně, všichni mě oblétávají. Po změně pozice sleduji z bezprostřední blízkosti několik pisíků a vodouše rudonohého. Z auta si mě ležícího pod plachtou fotí nějaký rakušák, tohle tady asi nikdy neviděli, všichni tu fotí z auta, jsme tu za exoty. S polední výhní balíme a směřujeme domů s otázkou, jestli se sem ještě někdy vrátit. Nevíme.